Z pohádky „O Jarlanovi a kouzelní růži“

…Dlouho předlouho nesl kůň svého přítele, až jednoho večera dorazili k rozcestí. Tři cesty se odtud rozbíhaly, před každou z nich hraniční kámen. Levý z nich pravil:

„Kdo tuto cestu zvolí, k radosti a štěstí svolí. V rozkoši a slasti utopí své strasti.“            Pravý kámen pravil:

„Kdo touto cestou pojede, moudrost a vědění ho povede. Znalosti a dovednosti budou jeho ctnosti.“

Prostřední kámen mlčel. Promluvil teprve, když Jarlan seskočil na zem a pohladil dlaní mechem obrostlou žulu.

„Prostřední cestou pravda se volí, zbabělce setne, váhavé skolí. Kdo světlo hledá v beznaději, tomu se na ní zázraky dějí.“

„Co teď, Běloušku?“ Polaskal princ jemně nozdry. „Kudy dál?“

Hřebec žďuchl Jarlana do prsou a zafrkal.

„Máš pravdu! Pojedeme tam, kam nás srdce táhne.“ Jarlan se vyhoupl příteli na hřbet a pobídl jej prostřední cestou. Oba brzy pohltilo zelené ticho.

Jeli lesní tmou možná několik hodin, možná několik dní. Skrze husté koruny stromů nepronikl dolů ke kořenům jediný paprsek slunečního světla, natož pak chvějivý třpyt hvězd.

Poznenáhlu cesta končila. Před poutníky se rozevřela podivuhodná mýtina připomínající snad nejvíce trůnní sál. Větve stromů zde byly umně spletené a měděné listoví spadalo v kaskádách dolů jako baldachýn. Keříky a menší stromky se proplétaly v dlouhou hodovní tabuli, kolem níž posedávalo či postávalo mnoho pestře oděného lidu. Někteří tančili, jiní s úsměvem naslouchali líbezným tónům harfy, další zaujatě hovořili či se ruku v ruce procházeli mezi věkovitými kmeny. Na první pohled však Jarlana upoutala majestátnost červeného dubu, do jehož kořenů byl vrostlý jantarový trůn. A smaragdové oči bytosti sedící na něm.

Chtě nechtě musel se princ podvolit jejich nevyřčenému příkazu. Kráčel stále blíž, zatímco Bělouš zůstal stát na kraji mýtiny. Jak princ míjel hodovníky, hovor postupně utichal. Nakonec ustal docela. Všichni zvědavě pozorovali cizince, který nečekaně přerušil jejich slavnost. Jarlan stanul před trůnem a hluboce se uklonil.

Vítám tě, princi Jarlane, ve svém království. Promluvila k němu bezvěká krása s jeřabinovou aureolou, aniž by pohnula ústy. Přesto ji mladík slyšel hovořit jasně a čistě a sladkost jejího hlasu mu plnila bolavé srdce radostí. Čeho si ode mne žádáš? Otázala se jej královna víl.

„Ach, vzácná paní, hledám bílého sokola, který by mne zavedl ke kouzelné růži, léku pro mého nemocného bratra. Prošel jsem již mnoho cest a nyní nevím, kudy dál. Můžeš-li, pomoz mi prosím.“

Půjčím ti svého bílého sokola. Mýtinou zašuměl vzrušený šepot. Když přede mne zítra předstoupíš a zopakuješ svou žádost. Jarlan vděčně a radostně souhlasil. Připijme si tedy na naši dohodu. Přineste pohár vzácnému hostu!

Někdo vtiskl Jarlanovi do dlaně pohár z lesního skla. Hustá tekutina v něm voněla po medu, letní bouřce a… po snech. Jarlan jej vypil do dna…